prakticky všechny nekrology připomínají, že se jí říkalo „královna soulu“, a nebyl to, myslím, jenom pokus vyjádřit její pěvecké kvality. Bylo na ní cosi královského i v jiném slova smyslu, byla to královna – matka, matriarcha. A nejenom to, živoucí historie, nejenom ta hudební.
Lidé po celém světě znají především její písně z šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. Aretha Franklinová ale nikdy nebyla nostalgickou připomínkou dávno minulých časů. V jejím podání ty staré songy zněly omračujícím způsobem, byly prodchnuté citem prožívaným právě teď, ne nějakou vzpomínkou na něj. A právě ta ohromující citovost jejího zpěvu, kterou byl její fenomenální hlas podložen a na níž by se dal ilustrovat rozdíl mezi velkolepostí a bombastičností, dokázala srážet lidi z koncertních sedaček i v pozdějším věku. Také byla z té velké generace soulových zpěvaček nejvíce ovlivněna gospelem, hudbou toho nejhlubšího, posvátného citu, nejvyšší tužby, tísně i naděje.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.