východní křídlo si přeje porážku Ruska na bojišti a otevření západních struktur Ukrajině, zatímco Němci, Francouzi a Italové předstírají pomoc s válečným materiálem, uvolňují sankce uvalené na Rusko a odkládají perspektivu členství Ukrajiny v EU. Válka na Ukrajině změnila politiku USA. Role USA při zajišťování bezpečnosti starého kontinentu se opět ukázala jako nenahraditelná. Hluboké upevnění polsko-ukrajinských vztahů otevírá příležitost, aby byl v Evropě vytvořen nový regionální mocenský pól, který by se stal přirozeným konsolidačním centrem východního křídla EU.

Celoplošná ruská agrese proti Ukrajině, zahájená 24. února 2022, se stala vyvrcholením rusko-ukrajinské války, která začala už v roce 2014. Jde o největší ozbrojený konflikt v Evropě od roku 1945. Rozsah tohoto střetu z hlediska již realizovaných i očekávaných dopadů přesahuje to, co se na našem kontinentu odehrávalo od konce druhé světové války.

Tyto události jsou možná významově podobné pouze stejně hlubokým, ale určitě méně dramaticky probíhajícím změnám annorum mirabilis 1989–1991. V této situaci přirozené soustředění pozorovatelů na frontách probíhající války způsobuje, že politický vliv tohoto střetu na podobu Západu – jak EU, tak i NATO – se někdy přehlíží.

Zatímco dnes je nad Dněprem, Doňcem, Desnou a Bugem v sázce osud nejen Ukrajiny, ale celé střední Evropy, možná také i budoucnost imperiálního Ruska, tedy v důsledku i budoucnost světa. Postoj k válce na Ukrajině rozděluje země Západu, vymezuje tedy dělící čáry stejně i v obou jeho hlavních organizacích – Evropské unii a NATO. Podívejme se blíže na poslední problém.

válka mění Evropskou unii

Od roku 1991 – tedy již v jejím „prenatálním“ období – existovala v Evropské unii silná tendence k autonomizaci evropské bezpečnosti, chápané jako nezávislost na USA. Snažila se o to Francie, přičemž v této oblasti navazovala ještě na tradice z éry generála de Gaulla. Od dob Gerharda Schrödera se uvolňování transatlantických vazeb stalo charakteristickým znakem i německé politiky. Nejprve otevřeně – s heslem Deutscher Sonderweg (německé zvláštní cesty), a poté sofistikovaněji, co se týká taktiky, ale nikoli strategie – v dobách kancléřky Angely Merkelové, která minimalizovala napětí ve vztazích Berlína s Washingtonem, což její předchůdce z SPD nedělal.

Rozvolňování transatlantických vazeb bylo přirozeným důsledkem ukončení studené války a konce existenčního ohrožení západní Evropy masivní sovětskou invazí. Obavy z Moskvy byly nahrazeny vůlí s ní spolupracovat a začlenit Rusko do politického systému Západu, a to jako partnera Německa a Francie při omezování amerického vlivu, nikoliv jako nepřítele. Obě mocnosti unijního jádra spojuje s Ruskem jejich směřování k „multipolárnímu světu“, který je chápán jako překonání unipolárního systému vyvinutého po roce 1991 – založeného na dominanci USA jako jediné globální supervelmoci po rozpadu SSSR.

Pokusy o autonomizaci evropské bezpečnosti měly po roce 1991 řadu variant (Evropská bezpečnostní a obranná identita z roku 1994, Evropská bezpečnostní a obranná politika a v jejím rámci Helsinský operační cíl z roku 1999, Operační cíl 2010 a Evropská obranná unie z roku 2003, PESCO a Evropská intervenční iniciativa z roku 2017). Všechny však selhaly nebo zdaleka neodpovídaly očekáváním jejích tvůrců. Francouzské nápady zrozené pod vlivem tohoto úsilí, zahrnuté v roce 2017 do koncepce Evropské strategické autonomie (EAS) a jim podobné německé plány, obsažené v programu vládní koalice SPD-FDP-Zelení na podzim 2021 v podobě tzv. Evropské strategické suverenity (ESS) dokonce přímo volaly po „partnerství s Ruskem“.

Moskva svou brutalitou a panovačností Berlínu a Paříži hru na vytlačení Spojených států z Evropy neusnadňovala. Jenže před 24. únorem směřování ke spolupráci s Kremlem nepoškozovalo dobrou pověst a neneslo s sebou tak velké politické náklady, jako po tomto datu, takže bylo pro obě velmoci unijního jádra poměrně snadné.

Tato situace se začala měnit začátkem roku 2021 – po návštěvě šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella v Moskvě (4. až 6. února 2021), která fatálně poškodila prestiž EU. Navzdory tomu Německo a Francie pokračovaly v politice otevírání se Rusku, odmítaly dodávat Ukrajině zbraně (což SRN oficiálně učinila 1. června 2021 ústy svého ministra zahraničních věcí Heiko Maase), trvaly na výstavbě plynovodu Nord Stream 2 a snažily se pozvat Putina na summit EU v červnu 2021. Navíc v říjnu téhož roku odsoudily zničení ruské houfnice ostřelující ukrajinské pozice v Donbasu ukrajinskou armádou prostřednictvím dronu Bayraktar zakoupeného v Turecku. Vypuknutí války v plném rozsahu v únoru 2022 nezměnilo dřívější postoj Německa a Francie, výrazně však zvýšilo jeho politické náklady a ztížilo maskování jeho podstaty.

Německé odmítání nebo otálení s vyzbrojováním Ukrajiny a znemožňování akcí třetích zemí v tomto ohledu ve spojení s tlakem na zmírňování sankcí Západu vůči Rusku v oblasti dovozu energetických zdrojů, nesouhlas Berlína s vyloučením dvou hlavních ruských bank (Gazprombank a Sberbank) ze systému SWIFT (teprve v posledním, šestém balíčku sankcí, schváleném 31. května, se podařilo uvalit omezení na druhou z bank) – a také úloha, jakou sehrálo Německo a Francie ve vyzbrojení Ruska v předchozích letech zničily pověst obou zemí na východním křídle EU a NATO a samozřejmě na Ukrajině.

Směšným symbolem tohoto jevu se stala německá dodávka Ukrajině v podobě 5 tisíc přileb a také protiletadlových střel „Striela“ ještě z časů NDR, v malém množství dodaných Ukrajině ve shnilých bednách, když Berlín pod tlakem spojenců konečně ustoupil od politiky embarga na dodávky zbraní. Situaci dokreslovalo prohlášení ministryně obrany SRN Christine Lambrecht z 19. března, že Bundeswehr už své možnosti převozu zbraní na Ukrajinu vyčerpal, a souhlas kancléře Olafa Scholze po rozhovoru s Putinem s tím, aby se „experti z obou stran podívali na možnost platit Rusku za plyn v rublech“ (což by umožnilo obejít bankovní sankce, které Rusku brání provádět vypořádání v cizích měnách).

Noviny ve Spojených státech tisknou titulky jako „Jsou ještě Němci našim důvěryhodným spojencem? Nein“, zatímco ve Švédsku titulky hlásají „Německo by se mělo stydět”. Naopak Německo a Francie (která ještě 22. února 2022 vypustila tři satelity pomocí ruských nosných raket dodaných Rosskosmosem, „pro podporu nezávislosti Evropy na vesmírných systémech USA“), usilují o změnu systému rozhodování EU v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Doposud v této oblasti existovala jednomyslnost. Právě díky ní Polsko, pobaltské a skandinávské země, Nizozemsko a Rumunsko zablokovaly výše zmíněný německo-francouzský návrh pozvat Putina na summit EU v červnu 2021. Nyní je vysoce pravděpodobné, že dojde k usilovnému pokusu o změnu rozhodovacího systému EU na většinový.

Není také těžké předvídat, že ti, kdo budou proti, se dostanou pod tlak jako „špatní Evropané“, kteří tak v době ruské agrese proti Ukrajině rozbíjejí velmi potřebnou jednotu EU a blokují zlepšení jejích rozhodovacích procesů v oblasti bezpečnosti. Německem a Francií navrhované rozhodování na základě kvalifikované většiny hlasů v rámci EAS a ESS by znamenalo absolutní dominanci Berlína a Paříže. Hlasovací síla v lisabonském systému totiž závisí na počtu obyvatel. Koalice 84 milionů Němců a 67 milionů Francouzů by měla drtivou sílu proti východnímu křídlu EU. Výsledkem by tedy byl mírný kurz EU vůči Rusku. Pro zablokování tohoto návrhu potřebujeme všechny, kdo jsou ochotni se proti němu postavit, včetně Maďarska, které prosazuje politiku otevřenosti vůči Rusku. Tento příklad ukazuje, jak velice komplikovaná hra se tu hraje. Je však zřejmé, že šance, že se v ní Berlín a Paříž stanou úspěšnými, prudce klesají.

bankrot zahraniční politiky Německa

Válka na Ukrajině způsobila bankrot německé politické linie. Německo totiž toužilo po dominanci v západní části střední Evropy, včetně Polska a Česka.

Nemělo však potenciál ovládnout celou oblast a ochotně souhlasilo s tím, že Rusko bude vládnout na východ od hranic EU a NATO. Moc Moskvy, přímo sousedící s hranicemi Polska, pobaltských zemí a Rumunska, by pro Poláky, Balty a Rumuny představovala neustálou „disciplinární hrozbu“ a ukazovala by jim osud Ukrajinců, Bělorusů a Moldavanů jako alternativu k poslušnému podřizování se vůli Berlína, slábnoucí Paříže a jim poslušného Bruselu.

Bidenova administrativa do podzimu roku 2021 podporovala tuto vizi a potvrzovala tezi, že Spojené státy mají v úmyslu omezit svou angažovanost v Evropě, svěřit Německu odpovědnost za vztahy s Ruskem, aby se USA mohly soustředit na soupeření s Čínou. V této situaci by uznání nadvlády Berlína a Bruselu pro Moskvou ohrožené národy východního křídla EU bylo jedinou možnou cestou, jak získat ochranu na Západě. Vojenské úsilí Ukrajinců takový scénář znemožnilo. Ukázalo, že Rusové neobsadí Rigu, Tallinn a Vilnius během 48 hodin a Varšavu za tři dny, jak se tím před 24. únorem běžně strašilo.

EU se výrazně rozdělila. Poláci, Baltové, Češi, Slováci a Skandinávci podporují bojující Ukrajinu zbraněmi, municí a armádním vybavením. Přejí si porážku Ruska na bojišti a otevření západních struktur Ukrajině. Zatímco Němci, Francouzi a Italové nejspíše přemlouvají Kyjev k odevzdání části svého teritoria Rusku, aby si Putin mohl „zachovat tvář“. Předstírají pomoc v podobě vojenského materiálu, uvolňují sankce uvalené na Rusko a odkládají vyhlídky na členství Ukrajiny v EU ad calendas Graecas. Tímto ovšem trpí prestiž EU, která se již dále nemůže považovat za potenciální strukturu schopnou čelit rozsáhlé vojenské agresi. Hroutí se také morální schopnost Německa a Francie vést Evropskou unii – alespoň v oblasti její zahraniční politiky. V této situaci se národy ohrožené ruskou expanzí obracejí na NATO a skutečnost, že se Američané a Britové z našeho regionu nestáhli, ale naopak, posílili zde svou vojenskou přítomnost, potvrzuje správnost této cesty.

posílení pozice USA v Evropě, rozšíření NATO a nárůst významu Polska

Válka Ruska proti Ukrajině změnila politiku USA. Vláda Joea Bidena od začátku roku 2021 sázela na Německo, které podle washingtonských iluzí mělo Spojeným státům odlehčit v Evropě, zajistit klid uspořádáním vztahů s Ruskem a solidaritu EU s Američany v soupeření s Čínou. Právě za tímto účelem souhlasil Biden s plynovodem Nord Stream 2. Ničeho nedosáhl.

Německo nepodpořilo Spojené státy v jejich politice vůči Číně ani nedokázalo uspořádat vztahy s Ruskem, jehož povahu, jak nyní oficiálně tvrdí, zcela mylně odhadlo. Pravdu měly Polsko a baltské země, které dávno varovaly před moskevským imperialismem. Německo, které demonstruje své odzbrojení a Francie, která hraje svou vlastní hru, symbolizovanou Macronovým telefonováním Putinovi, nemají na to, aby vedly Evropu v době ruského ohrožení.

Celé východní křídlo NATO „drželo“ s USA, přičemž Švédsko a Finsko požádaly o přistoupení k Alianci, když poznaly, že samotné členství v EU není dostatečnou zárukou bezpečnosti. Největším a nejlépe vyzbrojeným státem východního křídla NATO je Polsko. Země, která prokázala správnost svých diagnóz ohledně Ruska, a jež díky politice uplatňované od roku 2015 nyní končí se závislostí na ruských energetických zdrojích.

Navíc, Polsko přijetím více než 3 milionů válečných uprchlíků z Ukrajiny zpochybnilo dosavadní názory na údajně xenofobní povahu Poláků a vlády Polské republiky. Žádná jiná vláda není tak aktivní v oblasti materiální a diplomatické pomoci pro bojující Ukrajinu jako ta polská. A polsko-ukrajinské vztahy vzkvétají způsobem, jaký dějiny dosud nepoznaly. Příklad Polska následují další země v regionu, o čemž svědčí i společná návštěva premiérů Polska, Česka a Slovinska v Kyjevě, na který tehdy útočili Rusové. V tomto kontextu působí chování předních politiků EU, kteří mají plná ústa deklarací o oddanosti „evropským hodnotám“, nepřesvědčivě.

závěry: Kdy bude v Evropě mír?

K Evropě, kterou jsme znali před 24. únorem 2022, už není návratu. Účinný odpor Ukrajiny zničil prestiž ruské armády a ukázal Spojeným státům alternativní cestu k oslabení Číny. Doposud byly postupné americko-ruské resety snahou Washingtonu o snížení politické pozice Pekingu odtržením Moskvy od spolupráce s Čínou. Aby toho bylo dosaženo, byly USA připraveny „zaplatit“ Rusku de facto uznáním jeho sféry vlivu ve střední a východní Evropě. Tato hra byla založena na přesvědčení o vojenské síle Kremlu a slabosti jím ohrožených národů.

Realita je ovšem jiná. Perspektiva oslabení Číny nikoliv odtržením Ruska od spojenectví s ní, ale prolomením schopnosti Ruska expandovat a snížením spojenecké hodnoty Moskvy v očích Pekingu je nyní pravděpodobnějším, a tedy pro USA atraktivnějším řešením otázky čínsko-ruského „spojenectví“ než „uplácení“ Moskvy ústupky ve prospěch jejích imperiálních ambicí.

NATO a jeho anglosaské jádro (USA, Velká Británie a Kanada), posílené státy východního křídla Aliance odhodlanými oslabit Rusko, rozšířené při této příležitosti o Švédsko a Finsko, se ukázalo být jedinou společnou obrannou organizací v regionu, schopnou jednat a Rusko účinně odrazovat. Role USA při zajišťování bezpečnosti starého kontinentu se opět ukázala jako nenahraditelná, zatímco EU jako vojenská bezpečnostní struktura prokázala svou nedostatečnost – nikdo s ní vážně nepočítá, což patrně dokazují počiny Skandinávců.

Zásadní upevnění polsko-ukrajinských vztahů otevírá možnosti pro vytvoření nového regionálního mocenského pólu v Evropě. Pokud by vznikl, snížil by vliv nejen Ruska, ale i Německa a Francie. Stal by se přirozeným centrem pro konsolidaci východního křídla EU, čelícího existenčnímu ohrožení ze strany Moskvy.

To by určovalo, jak se už aktuálně děje, silně proatlantický postoj tohoto uskupení a zmařilo by tím německo-francouzské představy distancovat se od USA a otevřít se Rusku. Jde samozřejmě o post-putinovské Rusko, které by v Berlíně a Paříži mohli považovat za „demokratické“. Tak by mohl být deklarován „nový začátek“ ve vztazích se zemí, „která byla přinejmenším od roku 1815 vždy součástí evropského systému“, jak v Německu a Francii rádi připomínají. A zároveň se zapomíná, že k tomuto zapojení Ruska do Evropy došlo skrze dobytí tehdejší polské Rzeczpospolité a Finska, tedy dnešních pobaltských zemí, Bělorusi, Ukrajiny a Polska.

Odlišné zájmy jsou tudíž jasné, což nám umožňuje předvídat další vývoj událostí – upevnění spolupráce mezi Ukrajinou a zeměmi východního křídla v rámci NATO/EU s USA a Velkou Británií, narůstání sporu mezi tímto seskupením a jádrem Evropské unie (Francií a Německem) a krvavé válečné paroxysmy umírajícího ruského imperialismu, s nímž není možný kompromis, a který musí být poražen na bojišti. Bez splnění této podmínky v Evropě mír nebude.

Dr. hab. Przemysław Żurawski vel Grajewski je polský politolog a profesor Lodžské univerzity, mimo jiné je od roku 2019 viceprezidentem Sdružení Trojmoří (Trimarium) a od roku 2021 poradcem prezidenta Polské republiky pro zahraniční politiku.

Text je výstupem z Polsko-českého fóra 2022 organizovaného Vysokou školou CEVRO Institut (Praha) a Jagellonským klubem (Krakov).

Príspevok vyšiel vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24. 

Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.