toto je text mého brífinku pro Radu bezpečnosti OSN dnes ráno, 14. března 2023, na zasedání svolaném Ruskou federací k diskusi o „rusofobii“. Pokud chcete citovat přesně tak, jak jsem mluvil, můžete si to ověřit na videozáznamu zasedání.

Dámy a pánové,

předstupuji před vás jako historik regionu, jako historik východní Evropy, a konkrétně i jako historik masového zabíjení a politických zvěrstev. Jsem rád, že jsem byl požádán, abych vás informoval o používání termínu „rusofobie“ ruskými státními aktéry. Věřím, že taková diskuse může objasnit něco o charakteru ruské agresivní války na Ukrajině a ruské nezákonné okupace ukrajinského území. Budu hovořit stručně a omezím se na dva body.

Prvním bodem je, že poškozování Rusů a poškozování ruské kultury je především důsledkem politiky Ruské federace. Pokud nás znepokojuje poškozování Rusů a ruské kultury, pak bychom se měli zabývat politikou ruského státu.

Můj druhý bod bude spočívat v tom, že termín „rusofobie“, o němž dnes diskutujeme, byl během této války zneužit jako forma imperiální propagandy, v níž se agresor prohlašuje za oběť. V tomto roce posloužil jako ospravedlnění ruských válečných zločinů na Ukrajině.

Dovolte mi začít od prvního bodu. Předpokladem, když hovoříme o „rusofobii“, je, že se obáváme poškození Rusů. To je premisa, kterou rozhodně sdílím. Obavu o Rusy sdílím. Sdílím obavy o ruskou kulturu. Připomeňme si tedy akce, které v uplynulém roce způsobily Rusům a ruské kultuře největší škody. Stručně jich vyjmenuji deset.

1) Nucení nejkreativnějších a nejproduktivnějších Rusů k emigraci. Ruská invaze na Ukrajinu způsobila, že Rusko muselo opustit asi 750 000 Rusů, včetně těch nejkreativnějších a nejproduktivnějších. To je nenapravitelná škoda pro ruskou kulturu a je to výsledek ruské politiky.

2) Zničení nezávislé ruské žurnalistiky, takže Rusové nemohou poznat svět kolem sebe. I to je ruská politika a způsobuje nenapravitelné škody ruské kultuře.

3) Všeobecná cenzura a potlačování svobody slova v Rusku. Na Ukrajině si můžete říkat, co chcete, buď rusky, nebo ukrajinsky. V Rusku ne. Pokud se v Rusku postavíte s nápisem „ne válce“, budete zatčeni a velmi pravděpodobně uvězněni. Pokud se postavíte na Ukrajině s nápisem „ne válce“, bez ohledu na to, v jakém jazyce je, nic se vám nestane. Rusko je země jednoho hlavního jazyka, kde toho můžete říci jen málo. Ukrajina je země dvou jazyků, kde si můžete říkat, co chcete.

Když navštívím Ukrajinu, lidé mi hlásí ruské válečné zločiny oběma jazyky, ukrajinsky nebo rusky, jak jim to vyhovuje.

4) Útok na ruskou kulturu prostřednictvím cenzury školních učebnic, oslabování ruských kulturních institucí doma a ničení muzeí a nevládních organizací věnujících se ruské historii. Všechny tyto věci jsou součástí ruské politiky.

5) Znehodnocení památky Velké vlastenecké války vedením útočné agrese v letech 2014 a 2022. Tím jsou všechny budoucí generace Rusů připraveny o toto dědictví. To je ruská politika. Ruské kultuře způsobila velké škody.

6) Snížení významu ruské kultury ve světě a konec toho, čemu se dříve říkalo „russkij mir“, ruský svět v zahraničí. Dříve bylo na Ukrajině mnoho lidí, kteří se cítili přátelsky k Rusku a ruské kultuře. Tomu učinily konec dvě ruské invaze. Tyto invaze byly ruskou státní politikou.

7) Masové vyvražďování rusky mluvících obyvatel Ukrajiny. Ruská agresivní válka na Ukrajině zabila zdaleka nejvíce rusky mluvících lidí než jakákoli jiná akce.

8) Ruská invaze na Ukrajinu vedla k masové smrti ruských občanů bojujících jako vojáci v její agresivní válce. Přibližně 200 000 Rusů je mrtvých nebo zmrzačených. To je samozřejmě jednoduše ruská politika. Je to ruská politika posílat mladé Rusy umírat na Ukrajinu.

9) Válečné zločiny, trauma a vina. Tato válka znamená, že generace mladých Rusů, těch, kteří přežijí, se bude podílet na válečných zločinech a bude do konce života zahalena traumatem a pocitem viny. To je velká škoda pro ruskou kulturu.

Všech těchto škod Rusům a ruské kultuře dosáhla sama ruská vláda, většinou v průběhu posledního roku. Pokud bychom se tedy upřímně obávali poškození Rusů, jsou to některé z věcí, o kterých bychom měli přemýšlet. Ale možná nejhorší ruská politika vůči Rusům je ta poslední.

10) Trvalý výcvik nebo výchova Rusů k přesvědčení, že genocida je normální.

Vidíme to na opakovaných tvrzeních ruského prezidenta, že Ukrajina neexistuje. Vidíme to v genocidních fantaziích v ruských státních médiích. Vidíme to v roce, kdy státní televize denně oslovuje miliony nebo desítky milionů ruských občanů.

Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako prasata.

Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako parazity.

Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako červy.

Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako satanisty nebo jako ghúly – ďábelské nestvůry.

Vidíme to, když ruská státní televize prohlašuje, že ukrajinské děti by se měly utopit.

Vidíme to, když ruská státní televize prohlašuje, že ukrajinské domy by měly být vypáleny i s lidmi uvnitř.

Vidíme to, když v ruské státní televizi vystupují lidé a říkají: „Neměli by vůbec existovat. Měli bychom je popravit zastřelením.“

Vidíme to, když někdo vystupuje v ruské státní televizi a říká: „Zabijeme milion, zabijeme pět milionů, můžeme vás všechny vyhladit,“ čímž myslí všechny Ukrajince.

Kdybychom se upřímně obávali toho, jak se dnes škodí Rusku, muselo by nás zajímat, co ruská politika provádí Rusům. Tvrzení, že Ukrajinci jsou „rusofobové“, je dalším prvkem ruské nenávistné mluvy v ruské státní televizi. V ruských médiích se tato další tvrzení o Ukrajincích mísí s tvrzením, že Ukrajinci jsou rusofobové. Tak například ve výroku v ruské státní televizi, kde řečník navrhoval vyhubit všechny Ukrajince, bylo jeho zdůvodnění takové, že by všichni měli být vyhubeni, protože projevují „rusofobii“.

Tvrzení, že Ukrajince je třeba vyvraždit, protože trpí duševní chorobou zvanou „rusofobie“, je pro Rusy špatné, protože je vychovává ke genocidě. Pro Ukrajince je však takové tvrzení samozřejmě mnohem horší.

Tím se dostávám ke svému druhému bodu. Pojem „rusofobie“ je rétorická strategie, kterou známe z dějin imperialismu.

Když impérium zaútočí, tvrdí, že je obětí. Rétoriku, že Ukrajinci jsou nějakým způsobem „rusofobové“, používá ruský stát k ospravedlnění útočné války. Jazyk je velmi důležitý. Nejdůležitější je však prostředí, v němž je používán. Toto je prostředí: ruská invaze na samotnou Ukrajinu, ničení celých ukrajinských měst, popravy ukrajinských místních představitelů, nucené deportace ukrajinských dětí, vysídlení téměř poloviny ukrajinského obyvatelstva, zničení stovek nemocnic a tisíců škol, záměrné cílené odpojování dodávek vody a tepla v zimním období. Takové je prostředí. To je to, co se skutečně děje.

V tomto prostředí se používá termín „rusofobie“, aby se prosadilo tvrzení, že imperiální mocnost je obětí, i když imperiální mocnost, Rusko, vede krutou válku. To je historicky typické chování. Imperiální mocnost dehumanizuje skutečnou oběť a tvrdí, že je obětí. Když se oběť (v tomto případě Ukrajina) postaví proti tomu, aby byla napadána, vyvražďována, kolonizována, říše tvrdí, že chtít být ponechán v klidu je nerozumné, nemocné. To je „fobie“.

Toto tvrzení, že oběti jsou nerozumné, že jsou „fobické“, že mají „fobii“, má odvést pozornost od skutečné zkušenosti obětí v reálném světě, která je samozřejmě zkušeností s agresí, válkou a zvěrstvy. Termín „rusofobie“ je imperiální strategií, jejímž cílem je změnit téma ze skutečné války a agrese na pocity agresorů, a tím potlačit existenci a zkušenost lidí, kteří jsou nejvíce poškozeni. Imperialista říká: „Jsme tu jen my. My jsme skutečné oběti. A naše ublížené pocity se počítají víc než životy ostatních lidí.“

Nyní mohou být a budou válečné zločiny Ruska na Ukrajině posuzovány podle ukrajinského práva, protože se odehrávají na ukrajinském území, a podle mezinárodního práva. Pouhým okem vidíme, že jde o útočnou válku, zločiny proti lidskosti a genocidu.

Použití slova „rusofobie“ v tomto prostředí, tedy tvrzení, že Ukrajinci jsou duševně nemocní, a nikoli že zažívají zvěrstvo, je koloniální rétorika. Slouží jako součást širší praxe nenávistných projevů. Proto je toto zasedání důležité: pomáhá nám vidět genocidní nenávistné projevy Ruska. Myšlenka, že Ukrajinci trpí nemocí zvanou „rusofobie“, je používána jako argument k jejich zničení, stejně jako argumenty, že jsou škůdci, paraziti, satanisté atd.

Tvrdit, že jste oběť, když jste ve skutečnosti agresor, není obrana. Je to vlastně součást zločinu. Nenávistné projevy namířené proti Ukrajincům nejsou součástí obrany Ruské federace nebo jejích občanů. Je součástí zločinů, které ruští občané páchají na ukrajinském území. V tomto smyslu našel ruský stát svoláním tohoto zasedání nový způsob, jak se přiznat k válečným zločinům.

Děkuji vám za pozornost.

odpověď ruskému zástupci

Profesor Timothy Snyder vystoupil na zasedání ještě jednou v reakci na dotaz ruského zástupce. Ten zpochybňoval fakta ze Snyderova projevu a požadoval předložit zdroje jeho informací.

Děkuji vám, pane předsedající. Bylo mi potěšením být s vámi a mezi diplomaty. Ruský zástupce považoval za vhodné požádat mě o zdroje a já mu velmi rád vyhovím.

Pokud nás zajímají zdroje z prohlášení vysokých představitelů Ruské federace, odkazuji ruského zástupce na internetové stránky prezidenta Ruské federace. Tam najde projevy prezidenta Ruské federace, které popírají existenci Ukrajiny na základě toho, že Ukrajinu vymysleli nacisté, popírají existenci Ukrajiny na základě toho, že ji vymysleli komunisté, a popírají existenci Ukrajiny na základě toho, že ji před tisíci lety pokřtili Vikingové.

Historickou platnost ani logiku těchto argumentů zde nekomentuji. Pouze poukazuji na to, že jde o veřejně známou věc, že jde o výroky prezidenta Ruské federace. Stejně tak Dmitrij Medveděv, člen ruské bezpečnostní rady, na svém telegramovém kanálu opakovaně nabízí takové genocidní výrazy, o kterých se dnes hovořilo.

S ohledem na zdroje z ruské státní televize je to velmi jednoduché. Citoval jsem ruskou státní televizi. Ruská státní televize je orgánem ruského státu. Jak řekl sám prezident Ruské federace, ruská státní televize zastupuje ruské národní zájmy. Prohlášení ruské státní televize a dalších státních médií jsou proto významná nejen jako vyjádření ruské politiky, ale také jako známka genocidní motivace ruského obyvatelstva.

To platí do té míry, že sami moderátoři ruské televize se nahlas obávají možnosti, že by mohli být stíháni za válečné zločiny. Proto odkazuji zástupce Ruské federace na videoarchivy ruských státních televizních kanálů. Ty z vás, kteří neumí rusky, odkazuji na vynikající práci Julie Davisové. Julia Davisová shromáždila archiv relevantních ruských videomateriálů.

Pokud se jedná o zdroje o skutečných ruských zvěrstvech na Ukrajině, ta jsou dobře známá a hojně zdokumentovaná. Nejjednodušší, co by ruský stát mohl udělat, by bylo umožnit ruským novinářům volně informovat o dění na Ukrajině. Pro všechny ostatní by bylo nejjednodušší navštívit Ukrajinu, zemi, která má demokraticky zvoleného dvojjazyčného prezidenta zastupujícího národnostní menšinu, a zeptat se ukrajinského lidu na válku buď v ukrajinštině, nebo v ruštině. Ukrajinci mluví oběma jazyky a mohou vám odpovědět v obou.

Představitel Ruské federace považoval za vhodné napadnout mou kvalifikaci. Tuto výtku ze strany ruského státu beru jako odznak hrdosti, protože jde o velmi drobný prvek v širším útoku na ruskou historii a kulturu. Moje práce se mimo jiné věnovala kronice masového vraždění Rusů, včetně obléhání Leningradu. V průběhu své kariéry jsem byl hrdý na to, že jsem se mohl učit od historiků Ukrajiny, Polska, Evropy obecně a také od historiků Ruska. Je škoda, že předním ruským historikům a předním ruským vědcům není umožněno svobodně praktikovat své obory ve vlastní zemi. Je nešťastné, že organizace jako Memorial, které vykonaly hrdinskou práci v ruské historii, jsou nyní v Rusku kriminalizovány.

Je také nešťastné, že zákony o paměti v Rusku brání otevřené diskusi o ruských dějinách. Je nešťastné, že slovo Ukrajina bylo zakázáno v ruských učebnicích. Jako ruský historik se těším na den, kdy bude možné svobodně diskutovat o fascinujících ruských dějinách.

Když už mluvíme o historii, ruský představitel popřel, že by něco takového jako dějiny Ukrajiny existovalo. Odkázal bych ruského zástupce na vynikající přehledy historiků, kteří znají ukrajinštinu i ruštinu, jako je například nedávná práce mého kolegy Serhije Plochije z Harvardu. Obecně bych lidi odkázal na svou otevřenou hodinu ukrajinských dějin na Yale, která, jak doufám, sdílí význam ukrajinských dějin výmluvněji, než to mohu udělat já zde.

Ještě zásadněji bych chtěl poděkovat ruskému zástupci za to, že mi pomohl vyjádřit to, co jsem se snažil sdělit ve svém brífinku. Snažil jsem se říci, že zástupci větší země nepřísluší tvrdit, že menší země nemá žádné dějiny. To, co nám právě řekl ruský zástupce, je, že kdykoli Ukrajinci v minulosti nebo v současnosti tvrdí, že existují jako společnost, je to „ideologie“ nebo „rusofobie“.

Ruský představitel nám pomohl tím, že ukázal příklad chování, které jsem se snažil popsat. Jak jsem se snažil říci, odmítání cizí historie nebo její označování za nemoc je koloniální postoj s genocidními důsledky. Impérium nemá právo říkat, že sousední země nemá žádnou historii. Tvrzení, že nějaká země nemá žádnou minulost, je genocidní nenávistný projev.

Tím, že nám toto zasedání pomohlo propojit ruská slova a činy, bylo užitečné. Děkuji.

V Česku publikoval řeč Katolický týdeník v příloze Perspektivy.

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu forum24.cz.

Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.