Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Pochodeň svědomí

.tomáš Halík .témy

Čin Jana Palacha se stal důležitou součástí mého životního příběhu. Zpráva o okupaci Československa mne zastihla na londýnském nádraží – coby dvacetiletého studenta druhého ročníku pražské Filozofické fakulty, když jsem se právě chystal nastoupit zpáteční cestu z prázdninového pobytu domů do Prahy.

Pochodeň svědomí GERARD LEROUX/AFP/PROFIMEDIA 24. január 1969 Praha: Uctiť si pamiatku zosnulého študenta prichádzali krátko po oznámení jeho smrti tisíce ľudí. V dejinách Československa nemal dovtedy takýto čin obdobu. Po Palachovi sa pre podobnú akciu rozhodli ešte niekoľkí ďalší.

zprávu o činu Jana Palacha jsem se dozvěděl během duchovních cvičení, která právě v těch dnech vedl v arcibiskupském paláci týnský farář Jiří Reinsberg. Palach byl studentem téže Filozofické fakulty jako já, ve stejném ročníku, a ačkoliv jsem ho osobně neznal, museli jsme se nejednou na fakultních chodbách potkávat.

Zúčastnil jsem se v následujících dnech univerzitní stávky, studentského pochodu Prahou a Palachova pohřbu. Spolu s doktorkou Neradovou jsme za Jana zorganizovali smuteční mši ve studentském kostele svatého Tomáše na Malé Straně. Celebrovali ji tehdy kněží Antonín Mandl, Karel Pilík, Jiří Reinsberg a Václav Dvořák. My studenti jsme stáli symbolickou čestnou stráž.

Na rekviem jsem nesl do kostela Palachovu posmrtnou masku od Olbrama Zoubka a pak ji přenesl na Filozofickou fakultu. Tam jsme pak sundali Leninovu bystu a posmrtnou masku Jana Palacha dali místo ní do výklenku na schodišti, kde dnes stojí socha TGM. Tu noční cestu zimní Prahou s Palachovou posmrtnou maskou pod zimníkem nikdy nezapomenu; byla to pro mě příležitost k vnitřnímu dialogu s ním. Něco jsem mu tehdy slíbil, a také jsem to dodržel.

24. január 1969 Praha: Uctiť si pamiatku zosnulého študenta prichádzali krátko po oznámení jeho smrti tisíce ľudí. V dejinách Československa nemal dovtedy takýto čin obdobu. Po Palachovi sa pre podobnú akciu rozhodli ešte niekoľkí ďalší.GERARD LEROUX/AFP/PROFIMEDIA24. január 1969 Praha: Uctiť si pamiatku zosnulého študenta prichádzali krátko po oznámení jeho smrti tisíce ľudí. V dejinách Československa nemal dovtedy takýto čin obdobu. Po Palachovi sa pre podobnú akciu rozhodli ešte niekoľkí ďalší.

Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci, jak se často nesprávně tvrdí, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začaly projevovat: národní vůle k odporu začínala ochabovat, režim chytře, krůček po krůčku utahoval smyčku a dusil poslední zbytky politických výdobytků pražského jara. Začínala se tragédie morální korupce společnosti a student Jan se stal svou absolutní obětí světlem, které mělo v šeru polopravd, naivních iluzí a záměrných lží prorockým, varovným a burcujícím způsobem osvětlit tuto pravdu o nás samých, o národní situaci, o smyslu doby, do níž jsme byli postaveni. V době, kdy mnozí začínali dávat přednost zachování kariéry před ctí, Jan těm, kteří se začali třást o „existenci“ (ve smyslu dobrého bydla), ukázal způsobem nejvýmluvnějším, že život může být dokonce něčím víc než jen „biologickou existencí“ – může být příležitostí vydat svědectví pravdě.

 

BEZ VÁS SA NEPOHNEME

Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite