denis Papin vystudoval lékařství na univerzitě v Angers, ale léčit lidí ho nebavilo. Odešel do Paříže, kde s Christianem Huygensem sestrojili pístový motor poháněný střelným prachem. Obsluhovat ten pekelný stroj prý bylo opravdu o nervy.
Pak se přesunul do Londýna, kde se spolu s Robertem Boylem pokoušeli využít energii páry. Svět tou dobou hledal zdroj energie a vynález parního stroje doslova visel ve vzduchu. Těžko říct, čím to bylo, možná tím, že Papin byl Francouz, ale vyšel mu z toho tlakový hrnec.
Papin se do svého Požírače doslova zamiloval. Roku 1681 vydal první parní kuchařku, popsal, jak hrnec funguje, jak ho sestrojit a jak ho používat. Jeden hrnec si u něj dokonce objednal anglický král Karel II. Vyvrcholením pak byla filozofická večeře v Královské společnosti. Večeře byla nadmíru úspěšná. John Evelyn si s pohnutím poznamenal do deníku, jak všichni žasli nad jemností hovězího masa, nad rozvařenými kostmi ryb, nad množstvím rosolu vyvařeného z kostí i nad tím, že hovězí kosti lze rozvařit tak, že jsou měkké jako sýr.
Papin na hrnci neustále pracoval a vylepšoval ho. Vymyslel pojistný ventil na principu páky se závažím, která přidržovala poklici. Vyčíslil, kolik masového rosolu lze v hrnci vyrobit za den a za kolik by šlo prodat na trhu.
Roku 1685 král Ludvík XIV zrušil Nantský edikt a Papin jako hugenot ztratil domov. Stal se z něj náboženský uprchlík a běženec. Byl bez prostředků a pracoval pro Královskou společnost jako dočasný kurátor experimentů. Všechny síly vrhnul na zdokonalování Požírače.
Roku 1687 vydal Papin pokračování parní kuchařky s novým modelem hrnce. Každé pondělí hrnec předváděl veřejnosti. Našel obchodního partnera, který hrnce pro zájemce vyráběl. Všechno bylo marné, lidé vynálezu nedůvěřovali a báli se ho.
Zklamaný Papin odešel do Kasselu a pro lankraběte Hessenského zkonstruoval první parní stroj, jednoduchý válec, který sloužil jako pumpa pro čerpání vody z řeky Vesery do zámku v Kasselu. Napadlo ho, že by parní stroj mohl pohánět loď a postavil člun poháněný kolesy.
Lankrabě už neměl o jeho služby zájem a Papin se rozhodl vrátit do Londýna. Na své lodi odplul po řece Fuldě a Veseře k Severnímu moři. V ústí Vesery se dostal do sporu s místním cechem lodníků a ti mu loď zničili. Papin ji opravil a roku 1707 šťastně dorazil do Anglie.
Doufal, že ho Královská společnost zase zaměstná, všechno ale bylo jinak. Prezidentem společnosti už byl Isaac Newton a ten neměl Papina rád, byl až moc praktický. Místa ve Společnosti obsazoval Newton svými oblíbenci. Papin žil z příležitostných darů dávných známých.
Poslední zpráva o Papinovi je z roku 1712, kdy dopisem děkoval Královské společnosti za dar 10 liber. Pak už o něm nemáme zpráv, zemřel v naprosté chudobě a pohřben byl jako nemajetný zřejmě do společného hrobu, kdesi v Londýně.
Požírač kostí štěstí Denisi Papinovi nepřinesl. Bezohledně požral naděje svého tvůrce na zužitkování chytrého nápadu. Tlakový hrnec se začal komerčně vyrábět až po 250 letech, roku 1930. Škoda, že už mu neříkáme Požírač kostí…
je pracovníkom Akadémie vied Českej republiky.
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.